KDO BYL PROFESOR SOVÁK

Prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák, DrSc. (1905-1989) byl významný český otorinolaryngolog (foniatr) a logoped. Byl zakladatelem oboru speciální pedagogika u nás. Zprvu tento obor nazýval defektologie.  Sovák vybudoval pražský Logopedický ústav (dnešní foniatrické oddělení Fakultní nemocnice v Motole), byl profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze a byl prvním vedoucím katedry speciální pedagogiky na Karlově univerzitě. Je po něm pojmenována česká Logopedická společnost Miloše Sováka, v Německu je po něm od roku 1985 pojmenována Milos Sovak Schule v Hürthu (Kolín nad Rýnem), škola pro děti s vadami řeči.

Miloš Sovák se narodil 15. dubna roku 1905 v Bechyni. Byl nejmladší ze sedmi dětí. Jeho otec byl profesor češtiny, němčiny a počtů. V rodině bylo ze strany matky šest generací lékařů. Na škole kvůli častým absencím se zfalšovanými podpisy rodičů dostával opětovně snižovanou známku z chování. Na otcovo přání zahájil studium práv (jeho otec vystudoval Právnickou fakultu UK), odkud po třech týdnech přešel na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Promoval v roce 1930. V letech 1931 až 1940 pracoval na foniatrickém oddělení ORL kliniky. Šéfem kliniky byl profesor Přecechtěl, šéfem foniatrického oddělení byl prof. Seeman. Paradoxem bylo, že během studií označoval ORL jako „obor zaplivaný a usmrkaný“. Přesto se pustil do oboru foniatrie s nadšením. V letech 1932-1945 byl konziliářem v Pražském soukromém ústavu pro hluchoněmé. V roce 1935 se seznámil s dr. Martou Soukupovou, s níž se o pět let později oženil. Měli dva syny: Miloše a Mojmíra.  

Během druhé světové váky se v jeho ordinaci vyměňovaly konspirativní zprávy. Aktivně se účastnil Pražského povstání, kdy působil mezi obránci Staroměstské radnice jako lékař na ošetřovně a pomáhal zachraňovat archiv hl. m. Prahy z hořící radnice do kostela sv. Mikuláše. Po vyhlášení výzvy: „Lékaři, pomozte osvobozeným vězňům koncentračního tábora v Terezíně“ odjel ten samý den a s kolegou MUDr. Holubcem převzali bývalou nemocnici SS na Krétě u Terezína. Do této nemocnice osobně vozila vozíku těžce nemocné osvobozené vězně z Malé pevnosti. 

Po skončení druhé světové války podnítil profesor Sovák zřízení školy pro nedoslýchavé, školy pro vadně mluvící a pro nemluvící. Školy nového typu a pojetí zakládal s ředitelem řadou kolegů a pedagogů. Jedním z nich byl odborný učitel Josef Zíma, který byl otce známého zpěváka stejného jména. 

Prosazoval bezplatné přidělování sluchadel nedoslýchavým. Československo zse tehdy ařadilo na čtvrtou příčku ve světě v péči o osoby se sluchovým postižením. V roce 1970 založil Českou logopedickou společnost. 

V poválečných letech odmítl Miloš Sovák nabízené místo šéfa nově vybudované ORL kliniky v Plzni a vydal se pedagogickým směrem.V roce 1946 založil Ústav pro nápravu vad řeči a sluchu – Logopedický ústav hl. m. Prahy. Učil foniatrii na AMU a současně pracoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity jako docent a vedoucí oddělení pro hlasovou hygienu a logopedii. Od roku 1948 přednášel defektologii hlasu na Pedagogické fakultě UK. V roce 1950 byl jmenován mimořádným profesorem nápravné pedagogiky (se zřetelem k logopedii). V roce 1963 mu byl udělen, jako jednomu z prvních, doktorát pedagogických věd a řádným profesorem Pedagogické fakulty UK se stal v roce 1966. Dva roky před tím, v roce 1964 založil katedru speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK, v jejímž čele stál až do roku 1970, kdy byl odešel do důchodu. Zemřel 29. září. 1989 v Praze na melanom.

Je autorem řady odborných publikací. Ale psal i beletrii: jeho memoáry In margine z roku 1975 jsou kombinací vážných vzpomínek spolu s humornými zážitky z jeho studia na lékařské fakultě. A připomíná i svoji medicínskou praxi, zvláště tehdejší ovzduší na ORL klinice profesora Přecechtěla. Z jeho knížky je cítit kouzlo starých časů.

Odborné medicínské, logopedické a speciálně pedagogické publikace:
Hlas, řeč, sluch (1944)
Ze života nedoslýchavého (1946)
Poruchy sluchu, poruchy řeči (1953)
Defektologie obecná III (1955)
Pedagogický význam laterality (1955)
Defektologie obecná (1958)
Výchova leváků v rodině (1958)
Výchovné problémy leváctví (1960)
Lateralita jako pedagogický problém (1962)
Logopedická péče ve zvláštní škole (1965)
Logopedie (1966)
Somatopatologie (1966)
Metodika výchovy leváků (1966)
Defektologický slovník (1978)
Nárys speciální pedagogiky (1983)
Logopedie – didaktika a metodika (1984)
Biologické základy učení (1985)
Výchova leváků v rodině (1985)
Nárys speciální pedagogiky (1986)
Logopedia- metodika a didaktika (1987)
Komunikace jako životní princip (1988)
Výchova koktavého dítěte doma i ve škole (1988)
Učení – nemusí být – mučení (1989)
Logopedie předškolního věku ( 1989)