Karel Slavoj Amerling se narodil 18. září 1807 v Klatovech. Po absolvování místního gymnázia studoval filozofii ve Vídni a dále medicínu v Praze. Roku 1836 studium ukončil a získal doktorát ze všeobecného lékařství.

Již v době studia medicíny se stal asistentem Jana Svatopluka Presla a s ním se věnoval přírodovědě. Vedle Presla ho výrazně ovlivnil i Kašpar Maria hrabě Štenberk, tomu Amerling spravoval jeho botanické a paleontologické sbírky.

Při své soukromé lékařské praxi se začal zajímat o otázky vzdělávání. V Praze založil vzdělávací ústav Budeč. Zde se vzdělávali budoucí i stávající učitelé, konaly se tu budečské porady a vydával časopis pro pedagogy Posel z Budče.

Ve třípatrové budově ústavu byly učebny, laboratoře, dílny, velká knihovna, hvězdárna a meteorologická stanice. Ve třetím patře se nacházel špitál. Zde doktor Amerling uplatnil své lékařské vědomosti a zkušenosti. Spolu s doktorem Janem Špottem se věnoval mimo jiné i vodoléčbě. Léčil tu především prosté lidi pomocí studených zábalů. Využil léčebnou metodu, kterou objevil léčitel Vincenz Priesnitz. Protože se setkával s případy idiotů, začal se zajímat o problémy slabomyslných. Vzhledem k finančním a politickým důvodům byl ústav uzavřen.

Roku 1871 se stal Karel Slavoj Amerling ředitelem ústavu pro slabomyslné v Praze. Ústav je známý pod názvem Ernestinum.  Nepůsobil tu jen jako ředitel ústavu, ale také jako lékařský rádce. Prosazoval myšlenku ozdravující síly venkovského prostředí. Zdůrazňoval maximální individualizaci výchovy s přihlédnutím ke všem zvláštnostem prostředí, ve kterém se chovanci pohybují. Učivo rozdělil do jednotlivých bloků tak, aby nezatěžoval paměť svých žáků. Spojil tak své medicínské a pedagogické zkušenosti. Z dnešního pohledu se stal průkopníkem speciální pedagogiky. Zemřel 2. listopadu 1884.