Avicenna, středověký filosof, lékař a hudebník

Za otce moderní medicíny je považován muslimský lékař a učenec, který je v Evropě znám jako Avicenna. V Orientu je znám jako aš-šajch ar-ra’ís, to znamená hlavní mistr. Celým jménem se jmenoval Abú ʿAlí al-Ḥusayn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná. Ibn Síná se narodil kolem roku 980 a zemřel v roce 1037. Podobně jako mnozí další lékaři, zmiňovaní na našem webu, patříl mezi osobnosti, které v angličtině označujeme jako polymath, česky jim obvykle říkáme renesanční osobnost. Někdy se používá i slovo polyhistor: jsou to lidé, kteří dosáhli širokého obzoru v různých disciplínách, všestarnní či mnohostranní učenci. Ibn Síná byl tedy nejen lékařem, významnou postavou muslimské filozofie, básníkem a hudebníkem, přírodovědcem i politikem. Je představitelem zlatého věku islámu. Osud k němu byl štědrý: nadělil mu pocty a uznání, ale také láku a oddanost, třeba i ve vládních kruzích. S poctami šla ruku v ruce také závist a nepřátelství, zejména od těch, kteří se mu chtěli vyrovnat, ale ve skutečnosti ho v ničem dohnat neuměli. Pestrý život Avicennův ho přivedl i do pozice vězně či tuláka. I to asi ovlivnilo jeho myšlení a nikdy nezapomínal, že princ i žebrák jsou si v okamžiku bolesti rovni a pomáhal všem. Své myšenky chtěl zanechat budoucím generacím, proto stále psal. Jeho dílo patřilo ještě 500 letech mezi základní studijní materiály pro lékařské univerzitní vzdělání.

ZE ŽIVOTA AVICENNY

Ibn Síná se narodil ve městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (dnes je to na území  Uzbekistánu). Vzdělání mu poskytl jeho (jak je v muslimském světě běžné) otec, v jehož domě se setkávali významní učitelé těch dob. Avicenna velmi brzu pronikal do studií logiky a metafyziky a měl k tomu nejlepších učitele jeho doby. Později pokračoval ve studiu sám. Zabýval se i medicínou, tou se začal zabývat už ve věku 16 let. Jako teenager se stal ve věku 18 let lékařem Podařilo se mu uzdravit emíra z královské rodiny Samanidů, Stal se tak dvorním lékařem a osobním přítelem bucharského vládce poté, protože yléčeným emírem byl vládcovů syn – prince. Tím pádem měl přístup k bohaté královské knihovně s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů – např. s překlady antických klasických filosofů (Platóna a Aristotela) nebo předních lékařů.

Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi, věnoval se celý den studiu, které přerušoval jen kvůli modlitbám. V noci také četl a psal.

Avicenna opustil královský dvůr po smrti svého otce. Ten zemřel, když mu bylo 22 let.  Tehdy začal vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako lékař a správce. Vždy se obklopoval řadou studentů, s nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.

Po nějakém čase se usadil v severoíránském Hamadánu, kde působil jako lékař královského dvora a vládnoucí princ ho jmenoval vezírem. Avicenna zde sepsal dvě svá nejvýznamnější díla. Jedním z nich je persky psaná Dánešnáme (Kniha o vědě), která je vědeckou encyklopedií a zabývá se logikou, přírodními vědami, psychologií, geometrií, astronomií, aritmetikou a hudbou. Druhým dílem je arabsky sepsaný Kánún, který je nejslavnější encyklopedií lékařství a od 13. století je po celé Evropě známý v latinském překladu Gerarda z Cremony.

Po smrti vladaře v roce 1022 měl být Avicenna uvězněn a tak se rozhodl Hamadán opustit. Odcestoval tedy do Esfahánu, kde několik let sloužil na dvoře Alá-uddaula Kakavajha. V Esfahánu se věnoval poezii i próze a napsal řadu dalších děl o filozofii a medicíně a prováděl také astronomická pozorování, na jejichž základě učinil několik správných závěrů. Například pozoroval Venuši proti slunečnímu kotouči a správně usoudil, že Venuše je Slunci blíže než Země. Avicenna také tvrdil, na základě nám neznámých důvodů, že rychlost světla musí být konečná.

Když Ibn Síná na sklonku svého života onemocněl, směl se vrátit a strávit své poslední roky opět v Hamadánu. Onemocnění a předčasná smrt ve věku 58 let byla způsobena zřejmě přemírou práce, při níž zapomínal na odpočinek (únavu a přepracování řešil vínem, takže se určitě přidal i negativní efekt alkoholu), ale je pravděpodobné, že se spolupodílely předchozí útrapy ve vězení a při vyhnanstvích. říká se, že prováděl i chemicko-frmaceuické experimenty na vlastním těle, což určitě muselo zanechat negativní stopy na jeho zdraví. Zemřel v severoíránském Hamadánu v roce 1037, kde je i pochován.

LITERÁRNÍ TVORBA

Avicenna měl zásadní vliv na rozvoj středověkých věd. Také v českých knihovnách lze nalézt mnoho spisů z 13. – 16. století, které ho citují. V teologicko-filozofických spisech se na jeho autoritu odvolával také Mistr Jan Hus.

Avicenna sepsal díla o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Celkem je autorem více jak 165 děl (dle jiných zdrojů až 450), která se týkají mnoha oblastí poznání, jež byla zdrojem pozdějších učenců až do 17. století.

Filosofie

Avicenna ve filozofii navázal na Aristotelovu a Platónovu školu, z arabských učenců jej ovlivnil al-Fárábí. Dle jeho tvrzení je hmota věčná a je příčinou rozmanitosti věcí.

Ve svých vědeckých spisech 600 roků před Newtonem zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Avicenna správně uvažoval, že kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl.

Medicína

Jeho nejvýznamnějším dílem je označována kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030. Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Málokdo dnes tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou. Z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou.

Avicennův Kánon medicíny je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a ty se dále rozpadají do několika kapitol. Kniha obsahuje přehled teoretického a praktického lékařství, soupis léčiv, popisy jednotlivých nemocí,  zabývá se nemocemi a tzv. stavy povšechnými, ale také přípravou a užíváním léků

Celý spis je napsán velmi systematicky a fakta jsou skvěle uspořádána. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí předchází vědomostem z patologie a terapie vždy úvod anatomicko-fyziologický. Navíc je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.